Sobec a jeho dcera

Snad celý život mě provází jeden stín. Stín vztahu k mému otci. Nikdy jsem to neměla extra jednoduché. Vždy jsem se snažila (a stále snažím, ale je to čím dál tím těžší) vidět na lidech tu lepší stránku. Ale v případě mého táty to prostě nikdy nešlo.

Mamina mne vždy vedla k tomu, abych ho měla ráda. Nikdy neprojevovala svůj názor na něj. Bylo mi vštěpováno, že mě má rád. Ale jak se říká: děti a blázni vidí a mluví pravdu (proto se taky trestají, že jo :D)

Čím jsem byla starší, tím víc jsem poznávala realitu, jeho pravou tvář a povahu. Kdykoliv přijel, nezajímal se o mě, spíše mluvil jen o sobě. Řekněte mi, jaké dítě zajímá, co dělá pro to, aby uzavřel ten a ten obchod. Ze začátku jsem byla docela ráda, že me bere jako "dospělou". Ha ha ha. Óó jak on je zahleděný sám do sebe. Jeho názor je ten nejlepší. To ostatní je mimo jeho chápání. 

Začala jsem si vybavovat různé situace z dětství. Moje pocity, mé zážitky s mým "tatínkem". Hrůza. Nic hezkého. Předvést se před kamarády, jakou mám rozkošnou holčičku a pak ji nechat třeba 4 hodiny doma samotnou. V pohodě. 

Když jsem se snažila mu objasnit, že mám svůj názor, že chci, aby mě taky někdy poslouchal, nic. Zlom. Mám svou hrdost, své meze, kam nehodlám jít. 

Ale blíží se opět den, kdy přijede a i když už jsem dospělá, cítím se jako malé dítě. Chtěla bych si s ním zkusit sednout na kafe, upřímně si s ním promluvit. Trošku urovnat náš vztah. Jenže proč se mám pořád snažit jen já? Nikdy jsem nic neudělala (i když podle něj je to tak trochu všechno moje vina..). Neví, jaké to pro mě je, nedokážu se přemoci (ach, ta hrdost).

Končím, potřebovala jsem si trochu ulevit ;)

Edit: Dneska jsem viděla film o Edith Piaf a to mě přimělo poslechnout si pár jejích písniček :)

Ann